Válečný pilot Imrich Gablech si v současné době užívá poklidného života, ale v minulosti zažil mnoho těžkých chvil. Při čtení jeho knihy „Hallo, airfield-control, go ahead,“ chvílemi tuhne krev v žilách. Za války se dostal do mnoha zemí – byl při tom, když Hitler zaútočil na Polsko, dostal se do zajetí Rudoarmějců a dva roky strávil v pra-covních táborech na Sibiři. Osud ho zavál i do Velké Británie, kde se kvůli špatnému zdravotní – mu stavu musel rekvalifikovat na letového kontrolora, a sledoval válečné dění z druhé strany. Do letadel se zamiloval už jako malý kluk v rodném Hrachovišti na Slovensku. „Nad naší vesnicí létala dost často vojenská letadla z Piešťan. Sice jsem toho o letectví moc nevěděl, ale let – ce jsem obdivoval a v chlapecké představivosti jsem létal spolu s nimi,“ vzpomíná aktivní Imrich Gablech.
Po gymnáziu se jeho sny o létání staly skutečností: „Dostal se mi do rukou článek o náboru nových pilotů. Neváhal jsem, poslal přihlášku, zvládl vstupní psychotesty i zdravotní vyšetření a začal s leteckým výcvikem.“ Když se po Mnichovské dohodě Československo rozpadlo na Slovenský samostatný štát a Protektorát Čechy a Morava, slovenští letci vychovávaní ve vlasteneckém duchu první republiky se rozhodli bojovat: „Usilovali jsme o obnovení Československé republiky. Spolu s dalšími sedmi piloty jsme 7. června 1939 uletěli do Polska a při stáli jsme v Deblině – největším leteckém středisku v Polsku. Přijali nás do armády, ale létali jsme v civilu, abychom neprovokovali Němce. Prožili jsme tam krásné léto, létali jsme jen ráno, od čtyř do devíti, a pak jsme měli volno a chodili se koupat k řece,“ vypráví Imrich Gablech a dodává, že vypuknutí války pro ně bylo vytouženým okamžikem: „My jsme se nemohli dočkat, až budeme moci bojovat proti Hitlerovi, protože boj za vlast jsme měli v krvi.“ Na začátku války, v září 1939, unikl mladý pilot smrti. „Letěl jsem v letadle a pronásledovali mě dva německé letouny. Držel jsem se nad hladinou Visly, protože voda útočníky oslňovala jako zrcadlo. Chtěl jsem nouzově přistát na blízkém letišti, ale když jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že je v plamenech. Jedinou záchranou bylo přistát do korun borového lesa, protože stromy by stroj zpomalily. Uviděl jsem mýtinku, odpoutal se a chystal se k přistání. Jenže letadlo zavadilo o pařez a udělalo salto. Já jsem vypadl a omdlel. Když jsem se probral, zjistil jsem, že můj aeroplán skoro celý shořel. Pěšky jsem došel na to vyhořelé letiště, našel jsem si malý aeroplánek, napustil ho benzinem a šťastně odletěl,“ vypráví s téměř sedmdesátiletým odstupem Imrich Gablech.
Po porážce Polska se dostal na rumunské hranice, kde ho a jeho kamarády zajali Rusové: „Brali každého, koho chytli – nejen vojáky, ale i civilisty. Ocitli jsme se v trestaneckém táboře mezi vrahy, politickými vězni a zloději. Napřed jsme pracovali v dolech, pak nás přestěhovali do republiky Komi za polárním kruhem, kde jsme budovali trať, která vedla až k Severnímu ledovému moři. Kopali jsme hlínu a denní normu nám zvyšovali tak, abychom to nemohli zvládnout,“ líčí hrůzné zážitky ze Sibiře. Rusové vězně po těžké práci odbývali chudým jídlem a nedostatečná výživa se podepsala na jejich zdraví. „Někteří se úplně vysílili, zkroutily se jim ruce a páteř, otekly nohy, krvácelo jim z dásní. Já jsem ty tábory přežil celkem dobře. Až na to, že jsem dostal zánět žlučníku a žaludeční vředy,“ dodává jakoby mimochodem. Na jaře roku 1941 ztratil zrak: „Moje slepota trvala asi čtrnáct dní a myslím, že to bylo z nedostatku stravy a hlavně vitamínů. Jeden Polák pro mě ukradl rybí olej a po jeho užití se mi zrak začal vracet. Nevyléčil jsem se však úplně a problémy s viděním jsem měl i později v Anglii a po návratu do Českoslo venska,“ vzpomíná na nelidské zacházení v ruských pracovnách táborech. Těžká doba vyžadovala pevné nervy a víru v lepší budoucnost. „Já jsem jen věřil tomu, že to musím přežít,“ směje se dnes bývalý zajatec: „A modlil jsem se. První Vánoce jsme s kamarádem zalezli v dolech do kouta a zpívali koledy.“ Imrich Gablech měl na Sibiři strávit pět let, ale kvůli křivému obvinění si jako nevinný vysloužil tvrdý trest – deset let těžkých nucených prací navíc. Válečná situace mu byla nakloněna, protože v červnu 1941 přepadlo Sovětský svaz hitlerovské Německo a Rusové začali zajatce z pracovních táborů stahovat. „Nedaleko Moskvy jsem se dostal k představitelům polské exilové vlády jako nový člen letecké jednotky s nim odplul lodí do Velké Británie,“ vzpomíná letec na situaci, kdy se na něj po dvou letech v zajetí usmálo štěstí. V Británii ho přezkoušeli z létání a výsledky dopadly dobře. novuzískané sebevědomí mu však vzali lékaři: „V Anglii jsem se podrobil operaci slepého střeva a projevovaly se také komplikace způsobené pobytem v pracovních tábo rech. Měl jsem deformovaná chodidla kvůli nevhodné obuvi a vážil jsem pouhých 45 kilo gramů. Lékař z ošetřovny mě označil za simulanta, ale já přece tolik toužil po létání! Nikdy nezapomenu na ten osudný verdikt lékařské komise: To be grounded. Jako nejnešťastnější pilot jsem se pokoušel smířit s ním, že jsem vyřazený z létání.“ U letectva zkušený pilot přesto zůstal a přeškolil se, aby mohl vykonávat službu letové kontroly airfield-control. „Na novou činnost jsem si rych le zvykl, líbil se mi ruch na letišti. Řídili jsme pro voz a piloti museli, bez ohledu na funkce, naše pokyny respektovat. I tady se přihodilo mnoho nebezpečných situací, zvlášť ve chvílích, kdy se unavení letci vraceli z bojů.“ Nemalým problémem byl pro cizince v Anglii jazyk: „Prvním malérem byla moje cesta vlakem. Asi jsem špatně vyslovil, kam chci jet a průvodčí mi řekla, že tam vlak nestaví a kvůli mně zastavili vlak, abych mohl vystoupit. Pak jsem se dozvě děl, že vlak na to místo přece jen jel, akorát mi průvodčí nerozuměla.Věřte, nebo nevěřte, od té doby jsem se naučil tisíc slovíček za čtrnáct dní. Psal jsem si je do sešitu a denně se jich naučil sto. Jen jsem je pak neuměl používat.“ Po válce působil Imrich Gablech jako letový kontrolor na pražské Ruzyni: „Když jsem se vrátil z lázní, řekli mi na Ruzyni, že už tam nepatřím a že jsem kmenově zařazený do Havlíčkova Brodu. Tohle nechlapské chování mě namíchlo a vydal jsem se přímo na velitelství letectva. Sundal jsem z uniformy hvězdičky a řekl veliteli, že radši pojedu domů na Slovensko, budu sedět na silnici, tlouct kamení a požírat suchý chléb,“ vypráví pražskou příhodu letec. Nakonec do Havlíčkova Brodu odjel, nastoupil na místní letiště a našel si ženu: „Naše manželství, ze kterého mám syna Petra, vydrželo necelých pět let. Já jsem se nechtěl rozvádět, jenže otec mé choti byl voják z povolání a kvůli přízni se Zápaďákem by mohl přijít o místo. Bylo pět stání, ale já na rozvod nechtěl přistoupit. Řekl jsem jim, ať mi dokážou vinu a pak se rozvedu. Soudce se ale s ničím nepáral a vyřkl rozsudek: Manželství se rozvádí z politických důvodů, protože nezaručuje socialistickou výchovu potomků. A bylo to... Později jsem se oženil podruhé a tentokrát šťastně a z tohoto manželství mám syna Imricha.“ Na konec našeho povídání si bývalý pilot, který v listopadu oslaví už třiadevadesáté narozeniny, zapaluje cigaretu: „Poctivě jsem začal kouřit asi v osmnácti a za války jsem v nočních službách vykouřil až padesát cigaret denně. Časem se to snižovalo a dnes už si zapálím asi čtyři za den. Je to nešvar, ale já zastávám názor, že když si organismus na něco zvykne, je chyba mu to brát.“ V současnosti si Imrich Gablech užívá klidu: „Vedu domácnost, starám se o zahrádku, chodím na nákupy, do města, na kávu, do kostela. Žiju s kocourem, který za mnou pořád chodí a hlídá mě. Nestěžuji si, protože nikoho nezajímá, že mě bolí nohy,“ uzavírá s optimistických výrazem své vyprávění.